Při pondělku jedno povídání o brabantíkovi :-)

Při pondělku jedno povídání o brabantíkovi :-)

Nejsem chovatel tohoto plemene a ani mu nerozumím, ale ráda bych , aby mě toto plemeno
provázelo životem i nadále.

Za svůj život jsem měla dvě brabantičky, tak nemohu ani soudit, ale z mého pohledu to vidím tak, že brabantíci se dělí do dvou typů. Typ kočičí a typ psí a já tedy měla a mám zástupce obou typů, i když normálně nemusím mít všechno co vidím 😀

Typ psí byla moje první brabantička Pralinka Černý Onyx. Byla radostný, veselý extrovert, který rozdával lásku na potkání všem bez rozdílu a každý kdo ji potkal měl hned hezčí den. Úplně zářila láskou. Pralinka byla velký šéf všech okolo, borec, jehož ego museli vidět i ostatní psi, protože jejímu kouzlu podlehli a její hru na šéfa brali zcela vážně. Bohužel nám nebyl dopřán delší společný život, ale lásky mě i za těch 2,5 roku, co nám bylo dáno, dala na 100 let dopředu.

Původně jsem si myslela, že všichni brabantíci jsou stejní, ale spletla jsem se. Narazila jsem na úplně jiný druh a to je moje Pepinka.

Iosephina od Fifinky je kočičí typ se vším všudy. Každý, kdo má nebo někdy měl doma kočku, si asi všiml, jak tato zvířata mají všechno na háku. Kočky se chovají jako pánové domácnosti a dokážou dokonale předstírat, že zcela ignorují lidi, kteří zřejmě jen náhodou žijí ve stejném prostředí. Kočky si na nic nehrají a nic nepředstírají. My lidé jsme jim opravdu v podstatě naprosto lhostejní. Kočka v podstatě žije vedle člověka – nikoliv s ním… a přesně takhle je na tom Pepča. Jen na rozdíl od koček je velmi vázaná na mne, ale pouze na mne. I když to jako velkou výhodu to nevidím, protože Pepča tráví dny uložená na mém hrudníku, bez ohledu na to, kde se nacházíme. No naštěstí u mne se má kam uložit. 😂Pokud ji dám někomu hlídat a odejdu rozčiluje se jako blázen a hned jak přijdu zpátky, zahákne se nohama a vyšplhá mě na poprsí, kde se rozhlíží coby velitel. 

Pepinka se drží u mne i na procházkách, je velmi čistotná a nežere hovínka, což je víc než si člověk může přát. Jen onehdá se trochu urazila a tak mě napadl blbý nápad, že se jí schovám a ona mne bude hledat. No řeknu vám, že vůbec nevím, jak jsem na takovou blbost přišla. Samozřejmě, že mě nehledala, otočila se a vyrazila na prohlídku města, ocásek pěkně nahoru - prostě hrdá kočka. Ještě jsem ji ráda odprosila, potvoru jednu. 😀

Obě holky mají(měli) společnou lásku ke svému člověku a i když ji každá dávala najevo jinak, jsou jí úplně prosáklé. A podle FB reakcí a příspěvků si toto plemeno vybírá buď jen určitý typ lidí a nebo spíš, a to mě přijde pravděpodobnější, si k obrazu svému přetvářejí své okolí a své lidi. A ti jim pak slouží jako očarovaní už celý svůj život ........

foto: Alena Vanžurová - ZKO Lety u Dobřichovic

více fotografií naleznete ZDE: http://www.tajpan.eu/iosephina-od-fifinky-fotogalerie-6.htm


 

 

Bilancování .

Do teď jsem ve svém vyprávění vzpomínala na doby dávno minulé a na psy, sice nezapomenutelné, ale již dávno odešlé za Duhový most. 

Vzhledem k tomu, co v současnosti prožíváme s Poldičkou, vidím spousty starostí jako malicherných a zbytečných. Vím, že se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a v mém případě platí, že chodí  i po psech.

Apokalypsa alias Poldička je to nejmazlivější a lidi milující stvoření co znám. Vítá všechny a všude, miluje lidi a děti bez rozdílu, naprosto si nedovedu představit nějaké negativní reakce na člověka.

 

Jako matka je sen každého chovatele, hárá pravidelně a porody zvládá sama, jen s preventivním dohledem. Je škoda, že jsem ji v chovu využila pouze dvakrát a to vrh CH a K. Zároveň jsem vděčná, že její děti převzaly její pracovitou a radostnou povahu.

 

Poldička byla velmi úspěšná na coursingu (Coursing Master, Mistr Čech,Moravy ČR, ...) i ve všech ostatních disciplínách a má celkem složeno 25 zkoušek z výkonu, ale už nemá smysl rozepisovat co, kdy, kde a jak, protože já bych ji milovala i kdyby vůbec nic nedělala a to všechno bych vyměnila za její zdraví.

Již loni jsem ji stáhla z coursingu, protože si na posledním Mistrovství (které vyhrála) natrhla vaz v koleni, ale přes to dosáhla na titul Top pracovní boxer Boxerklubu 2018, absolutní vítěz a složila ten rok 10 zkoušek z výkonu  vč. IPO 3, FH 1 i ZPO 1. I letošek začala dobře a složila zkoušku záchranného stopování RH FV, ale problém s kolenem byl stále aktuální.

V květnu se ozval, prý u boxerů častý problém, obrna lícního nervu, což znamenalo u Poldy ochrnutí pravé tváře a zhoršení motoriky. Příčiny tohoto ochrnutí mohou být různé a v našem případě jsou hrůzné. Přes absolvovanou léčbu a časté rehabilitace se problém zhoršoval a proto (i na popud své kamarádky MVDr. Renaty Kvapilové) jsem přikročila k návštěvě magnetické rezonance v Brně u MVDr. Tomka. A výsledek vyšetření byl pro mě  naprosto zdrcující.

Diagnóza: nádor mozku - susp. bazální meningiom, MRI mozku ukázalo, že na bázi mozkového kmene zprava v oblasti odstupu faciálního nervu na T2 sekvenci masa se širokou bázi, extraaxiální uložení - komprimuje mozkový kmen zvenku, susp. bazální meningiom, nelze vyloučit lymfom, nádor nervového kořene, … průměrná doba přežití s dobrou kvalitou života 3-4 měsíce od doby MR.

Nádor nelze operovat ani nijak odstranit. Štěstím v neštěstí je pro nás to, že nebolí a bolet nebude, nebude mít záchvaty, nezmění povahu, "jen" ochrne na pravou stranu těla. Nemohu dopustit, aby trpěla, zatím si spolu užíváme života jak to jde, chodíme stopy, hrajeme si na cvičáku, hledáme lidi na záchranářích, i obrany dává, jen ji radši už nepouštím z vodítka, chodíme plavat a vůbec se snažím o aktivní život na který byla zvyklá. Jen svůj milovaný coursing si už nikdy nezaběhá.

Pod vedením MVDr. Renaty Kvapilové se snažím o alternativní léčbu a doufáme, že se tím její život o trochu prodlouží při stávající kvalitě.

Pro mě je strašné sledovat jak ta silná, vitální fenka pomalu odchází, ale ona o tom naštěstí neví a já udělám vše pro to, aby si užívala kvalitní život co nejdéle, ale zároveň ji nenechám dojít až ke krutému konci, který je v jejím případě nevyhnutelný.

A ptát se proč zrovna ona, která nikdy nikomu neublížila nemá smysl, život není spravedlivý a já pro ni udělám co budu moci i to poslední ...

 

Jak to všechno pokračovalo ?

Jak to všechno pokračovalo ?

V době kdy můj první pes Tajpan BPP zemřel jsem již doma měla 2 roky Apolenku z Vilarola, zakladatelku mé CHS.

Apolenka se ke mně dostala úplnou náhodou. Její tehdejší majitel se jí potřeboval zbavit, tedy původně ji chtěl dát utratit, ale pak se naštěstí obrátil na její chovatelku paní Olivii Zinkovou, a tak se Apolenka dostala ke mně. Apolenku jsem si koupila v červnu 1996 za 1,- Kč, protože jsem se obávala zrušení darovací smlouvy, vzhledem k divnému chování její původní majitelky. Apolence bylo tehdy 3,5 roku, v té době měřila 61 cm v kohoutku a vážila 19 kg!! Většinu času jsme trávily ve veterinárních ordinacích a snažily se vyléčit její zdravotní problémy, spojené s úplnou podvýživou a naprostým zanedbáním péče. Názor prvního veterináře, který ji ošetřoval byl, že by bylo humánnější ji uspat. Nemohla jsem to ovšem té vitální a život milující fence udělat a tak jsem se pustila do boje s větrnými mlýny.

V srpnu 1996 si při obranách zlomila čelist, což se nepovedlo diagnostikovat. Důvodem bylo oslabení kostí, dané podvýživou, ale tehdy to nenapadlo mne ani veterináře. Téhož roku v říjnu jsem s ní složila zkoušku chovnosti s ohodnocením povahy 7, což bylo dáno tím, že hned po zákusu pustila, což se jí občas stávalo a my tehdy nevěděli proč to dělá, vzhledem k tomu, jak vášnivá obranářka byla. V únoru 1998 následoval na obraně další úraz - oboustranná otevřená zlomenina spodní čelisti, kterou si v podstatě utrhla v místě za špičáky, držely pohromadě jen proužky kůže. Při RTG se přišlo i na první zlomeninu a špatný stav kostí. Obě tyto zlomeniny byly následkem těžké podvýživy v minulosti a její neuvěřitelně razantní povahy. 

Po tomto druhém úrazu již Apolenka nemohla cvičit obrany na zkouškové nebo závodní úrovni, ba ani tréninkově. Hodně jí chyběly, protože ji moc bavily. A tak jsem se vrhla na záchranářské práce. Apolenka milovala lidi, byla temperamentní, nebojácná a velmi ráda si hrála. Což jsou všechno vlastnosti potřebné, ba nezbytné pro záchranářského psa. Záchranářské aktivity pro ni nebyly jen hrou. Při hledání byla velmi vytrvalá a důsledná, bez ohledu na své vyčerpání a svůj zdravotní stav. Své kvality prokázala na mnoha závodech, zkouškách, soutěžích a dokonce i v praxi. Složila 13 zkoušek z výkonu (měla složeny i zkoušky nejvyšší ZZP3, ZTV), zúčastnila se 4x MR záchranářských psů a dalších cca 25ti závodů. Posledních záchranářských závodů se zúčastnila takřka ve svých 10ti letech. Bylo to MR a měla 3. nejlepší speciál MR, ale v poslušnosti (jedná se o překážky) již limit nesplnila a i tak skončila na krásném 16. místě.

Apolenka zemřela téměř ve 12ti letech na selhání srdce, ale do poslední chvíle to byla velmi vitální, hravá (a hlavně žravá) fenka. I když to byla fenka, byl to PAN PES. Byla ÚŽASNÁ, moc pro mě znamenala a jsem ráda, že tu byla se mnou a pomohla mě odhalit skutečnou boxeří povahu a proto jsem na této bojovnici založila svůj chov a nikdy jsem toho nelitovala.

💓🐾💓🐾