Jak to všechno pokračovalo ?

Jak to všechno pokračovalo ?

V době kdy můj první pes Tajpan BPP zemřel jsem již doma měla 2 roky Apolenku z Vilarola, zakladatelku mé CHS.

Apolenka se ke mně dostala úplnou náhodou. Její tehdejší majitel se jí potřeboval zbavit, tedy původně ji chtěl dát utratit, ale pak se naštěstí obrátil na její chovatelku paní Olivii Zinkovou, a tak se Apolenka dostala ke mně. Apolenku jsem si koupila v červnu 1996 za 1,- Kč, protože jsem se obávala zrušení darovací smlouvy, vzhledem k divnému chování její původní majitelky. Apolence bylo tehdy 3,5 roku, v té době měřila 61 cm v kohoutku a vážila 19 kg!! Většinu času jsme trávily ve veterinárních ordinacích a snažily se vyléčit její zdravotní problémy, spojené s úplnou podvýživou a naprostým zanedbáním péče. Názor prvního veterináře, který ji ošetřoval byl, že by bylo humánnější ji uspat. Nemohla jsem to ovšem té vitální a život milující fence udělat a tak jsem se pustila do boje s větrnými mlýny.

V srpnu 1996 si při obranách zlomila čelist, což se nepovedlo diagnostikovat. Důvodem bylo oslabení kostí, dané podvýživou, ale tehdy to nenapadlo mne ani veterináře. Téhož roku v říjnu jsem s ní složila zkoušku chovnosti s ohodnocením povahy 7, což bylo dáno tím, že hned po zákusu pustila, což se jí občas stávalo a my tehdy nevěděli proč to dělá, vzhledem k tomu, jak vášnivá obranářka byla. V únoru 1998 následoval na obraně další úraz - oboustranná otevřená zlomenina spodní čelisti, kterou si v podstatě utrhla v místě za špičáky, držely pohromadě jen proužky kůže. Při RTG se přišlo i na první zlomeninu a špatný stav kostí. Obě tyto zlomeniny byly následkem těžké podvýživy v minulosti a její neuvěřitelně razantní povahy. 

Po tomto druhém úrazu již Apolenka nemohla cvičit obrany na zkouškové nebo závodní úrovni, ba ani tréninkově. Hodně jí chyběly, protože ji moc bavily. A tak jsem se vrhla na záchranářské práce. Apolenka milovala lidi, byla temperamentní, nebojácná a velmi ráda si hrála. Což jsou všechno vlastnosti potřebné, ba nezbytné pro záchranářského psa. Záchranářské aktivity pro ni nebyly jen hrou. Při hledání byla velmi vytrvalá a důsledná, bez ohledu na své vyčerpání a svůj zdravotní stav. Své kvality prokázala na mnoha závodech, zkouškách, soutěžích a dokonce i v praxi. Složila 13 zkoušek z výkonu (měla složeny i zkoušky nejvyšší ZZP3, ZTV), zúčastnila se 4x MR záchranářských psů a dalších cca 25ti závodů. Posledních záchranářských závodů se zúčastnila takřka ve svých 10ti letech. Bylo to MR a měla 3. nejlepší speciál MR, ale v poslušnosti (jedná se o překážky) již limit nesplnila a i tak skončila na krásném 16. místě.

Apolenka zemřela téměř ve 12ti letech na selhání srdce, ale do poslední chvíle to byla velmi vitální, hravá (a hlavně žravá) fenka. I když to byla fenka, byl to PAN PES. Byla ÚŽASNÁ, moc pro mě znamenala a jsem ráda, že tu byla se mnou a pomohla mě odhalit skutečnou boxeří povahu a proto jsem na této bojovnici založila svůj chov a nikdy jsem toho nelitovala.

💓🐾💓🐾

Jak to všechno začalo ?

Tento blog se týká situací, které jsem v průběhu svého života s boxery zažila. A vzhledem k tomu, že s boxery vegetím již přes 26 let, tak o různé příhody nouze není, většinou člověk vzpomíná na to dobré co zažil, protože to smutné z mysli vytěsní. Smutku je v životě dost a není třeba si ho pořád připomínat, takže začínám vzpomínat a vzhledem k tomu, že nejsem Němcová, Jirásek ani Viewegh omluvte můj pravopis i styl a zavzpomínejte si se mnou i na své první placatky .... 

Jak to všechno začalo ?

Už jako malá holka jsem vždy chtěla psa a nikdy jsem ho nedostala. Dostala jsem od rodičů jen samé knihy o psech, o jejich výcviku a tak. Nedostala jsem ani andulku, ani morče, jen blbé rybičky a to ještě ani ne zlaté. I toho kocoura jsem musela na sídlišti najít, chytit a dotáhnout domů, jinak by doma žádné pořádné zvířátko nebylo. Abych řekla pravdu rybičky byly živé pouze do té doby než jsem domů přinesla toho kocoura. Rychlost s jakou je dokázal vylovit z akvária byla ohromující. Ale já chtěla psa, a moji rodiče razili, tehdy a možná někde i dnes, velmi oblíbenou myšlenku, že pes je v paneláku chudák.

Takže jsem si prohlížela ty knihy, ve kterých byly fotografie plemen služebních psů, nikdy jsem nebyla troškař, a hledala to správné plemeno pro mě. Byla tam nádherná fotografie německého ovčáka, černého s pálením, krásný dobrman, krásný rottweiler, krásný knírač a tlustý, žíhaný boxer. Takže jsem měla jasno, chci ovčáka, možná dogu, ale v žádném případě nechci boxera. 

A léta běží, pořád mám knihy, andulky, protivného divokého kocoura (rybičky už ne), ale žádného psa. Je mi 20, je těsně po revoluci, tedy té sametové, ne Velké říjnové a já se rozhodla, že si seženu psa. A protože není na co čekat, co si rozmýšlet, začínám shánět ovčáka a je mi jedno jestli s PP nebo bez. Ani nějak nevím na co bych to PP potřebovala, když nechci chodit na výstavy. Tato myšlenka je i dnes v kurzu i hodně lidí, kteří ve snaze ušetřit jdou koupit štěně do množírny, ale tehdy se o množinách nemluvilo a vlastně ani nevím, zda nějaké byly ...

No vrátím se ke svému nápadu ohledně psa, píše se rok 1990, je čtvrtek odpoledne a ovčáci došli. Ve všech inzerátech v Annonci i časopisu Pes přítel, jsou štěňata ovčáků prodaná, zadaná nebo chovatelé neberou telefony. Zkouším dogy a i tady jsou všechny již zamluvené, dnes říkám naštěstí, ale tehdy jsem to považovala za tragédii. Tak si říkám, asi to tak má být a zůstanu u těch andulek, ale ještě naposledy zkouším telefon a volám na poslední inzerát, který jsem v Annonci našla. Inzerát byl na štěňata po dvou žíhaných boxerech s PP. Telefon zvedla jedna milá paní a tehdy to všechno začalo...

Vzala jsem si na pomoc s výběrem psa spolužáka, který měl boxera doma, byl tedy „velký“ odborník na plemeno a hlavně měl auto. Přijeli jsme k domu s rozrytou zahradou, kde na zvonění vyšla paní chovatelka a vyběhli tři psi. Žíhaná dospělá fenka, žíhané roztomilé, malé štěňátko a zlatý pes, který nebyl ani malý, ani roztomilý. A to byl ON.

Byl to opravdu výjimečný pes a stal se důvodem mé lásky k tomuto plemeni. Byl prostě Tajpan (několik mých známých nikdy nepochopilo jeho jméno a byl pro ně celý život Kajman). Na výcvikových táborech se jeho jméno stalo synonymem pro nechuť do práce, hlavně do poslušnosti. Neměl vůbec žádnou chuť k výcviku, jen by se rval a lovil v lese, to jediné ho bavilo a výborně mu šlo. Byl to bojovník gentleman, malý pes mu mohl prokousnout krk a on by neudělal nic a od velikosti středního knírače je zpražil pohledem a kdo neustoupil, měl smůlu. 

Nikdy se nenaučil plavat a při mých pokusech ho to naučit se málem utopil. A že jsem to zkoušela dlouho. Měl rád lidi a miloval děti, naprosto bez výhrad a beze lsti, nedovedl pochopit, že by mu mohl někdo ublížit. Vůbec nechápal princip obran a v kruhovce klidně spal. Nikdy se ničeho nebál, jen neviděl důvod se honit za někým, kdo má na ruce rukáv a někam utíká. Kdyby měl na ruce zajíce nebo srnu, asi by to pochopil. I když uměl i překvapit, při jednom venčení na mě kamarád z legrace namířil poplašňák a Tajpan mu jen tak mimochodem prokousl ruku, což mě tehdy hodně překvapilo a kamaráda ještě víc.

Chodila jsem s Tajpanem na cvičák (na několik cvičáků) a byla to dost perná doba pro nás oba. I přes svůj značný odpor k výcviku složil celkem 11 zkoušek z výkonu. Záchranářské práce ho bavily, ale nerad štěkal, tak se k většině nalezených lidí snažil prohrabat, popř. probourat. Vzhledem k razanci jeho bourání mu většina lidí ráda odevzdala hračku i bez štěkání a byli rádi, že na ně za odměnu nějaká sutina opravdu nespadne. Tajpan se také zúčastnil MR záchranářských psů v Tovačově, kde skončil na 12. místě a úspěšně absolvoval několik záchranářských závodů. Byl to velmi zvláštní pes a ještě zvláštnější boxer, ale měl SRDCE. Bohužel měl i velké zdravotní problémy, za svůj život měl 5 operovaných dilatací žaludku (podobný princip jako torze) a poslední pátá operace se mu stala osudnou.

Zemřel na výcvikovém táboře na Spáleništi u Lipna, kde je také pohřbený v lese, který tak miloval a myslím, že za jeho Duhovým mostem je les plný zajíců a vůbec všelijaké lovné zvěře.

Vysvětlení, proč se moje chovatelská stanice jmenuje Tajpan a vůbec význam slova Tajpan, které  má více významů :

A) Tajpan (Oxyuranus) je rod hadů z čeledi korálovcovitých. Jeho zástupci jsou velcí (přes tři metry dorůstající) prudce jedovatí hadi, kteří se řadí mezi nejjedovatější a nejnebezpečnější hady světa. V současné době rozeznáváme tři druhy tajpanů. Úmrtnost na následky uštknutí se blíží 100%.

B) Tchaj-pan (Tajpan) je román Jamese Clavella z roku 1966. Je součástí Asijské ságy – šesti románů od Jamese Clavella, odehrávajících se v Asii a vzájemně více či méně provázaných. Děj románu je zasazen do Hong Kongu a jeho okolí v roce 1841. V té době (během Opiových válek) se skoro pustý ostrov Hong Kong stává Britskou korunní kolonií.

C) Tchaj-pan je v Asii podobný pojem jako v italské mafii "Kmotr" nebo "Boss" v Americe a "Šéf" u nás.

A ano C je správně, to jméno Tajpan mě poradil spolužák z vysoké školy, který dělal bojová umění a měl také boxera a pomohl mě o vybrat, tedy abych byla přesná, vybírat nebylo z čeho. Pomohl mě ho přivést 😀. Tvrdil, že se takové jméno k boxerovi hodí a měl pravdu. Já původně chtěla, aby se jmenoval Don, Ron nebo tak nějak, ale naštěstí jsem své rozhodnutí změnila a od té doby mám samé Tajpany 😉🐾🐾