Tento
blog se týká situací, které jsem v průběhu svého života s boxery zažila. A
vzhledem k tomu, že s boxery vegetím již přes 26 let, tak o různé příhody
nouze není, většinou člověk vzpomíná na to dobré co zažil, protože to smutné z
mysli vytěsní. Smutku je v životě dost a není třeba si ho pořád
připomínat, takže začínám vzpomínat a vzhledem k tomu, že nejsem Němcová, Jirásek
ani Viewegh omluvte můj pravopis i styl a zavzpomínejte si se mnou i na své
první placatky ....
Jak to všechno začalo ?
Už jako malá holka
jsem vždy chtěla psa a nikdy jsem ho nedostala. Dostala jsem od rodičů jen samé
knihy o psech, o jejich výcviku a tak. Nedostala jsem ani andulku, ani morče,
jen blbé rybičky a to ještě ani ne zlaté. I toho kocoura jsem musela na
sídlišti najít, chytit a dotáhnout domů,
jinak by doma žádné pořádné zvířátko
nebylo. Abych řekla pravdu rybičky byly živé pouze do té doby než jsem domů
přinesla toho kocoura. Rychlost s jakou je dokázal vylovit z akvária byla
ohromující. Ale já chtěla psa, a moji
rodiče razili, tehdy a možná někde i dnes, velmi oblíbenou myšlenku, že
pes je v paneláku chudák.
Takže jsem si prohlížela ty knihy, ve kterých byly fotografie
plemen služebních psů, nikdy jsem nebyla troškař, a hledala to správné plemeno
pro mě. Byla tam nádherná fotografie německého ovčáka, černého s pálením, krásný dobrman, krásný rottweiler, krásný knírač a tlustý, žíhaný boxer. Takže jsem měla jasno,
chci ovčáka, možná dogu, ale v žádném případě nechci boxera.
A léta běží, pořád mám knihy, andulky, protivného divokého
kocoura (rybičky už ne), ale žádného
psa. Je mi 20, je těsně po revoluci, tedy té sametové, ne Velké říjnové a já se rozhodla, že si seženu psa. A
protože není na co čekat, co si rozmýšlet, začínám shánět ovčáka a je mi jedno
jestli s PP nebo bez. Ani nějak nevím na co bych to PP potřebovala, když nechci
chodit na výstavy. Tato myšlenka je i dnes v kurzu i hodně lidí, kteří ve snaze ušetřit jdou koupit štěně do množírny, ale tehdy se o
množinách nemluvilo a vlastně ani nevím, zda nějaké byly ...
No vrátím se ke svému
nápadu ohledně psa, píše se rok 1990, je čtvrtek odpoledne a ovčáci došli. Ve
všech inzerátech v Annonci i časopisu Pes přítel, jsou štěňata ovčáků prodaná, zadaná nebo chovatelé
neberou telefony. Zkouším dogy a i tady jsou všechny již zamluvené, dnes říkám
naštěstí, ale tehdy jsem to považovala za tragédii. Tak si říkám, asi to tak má
být a zůstanu u těch andulek, ale ještě naposledy zkouším telefon a volám na
poslední inzerát, který jsem v Annonci našla. Inzerát byl na štěňata po dvou žíhaných boxerech s PP.
Telefon zvedla jedna milá paní a tehdy to všechno začalo...
Vzala jsem si na pomoc s výběrem psa spolužáka, který měl boxera doma, byl
tedy „velký“ odborník na plemeno a
hlavně měl auto. Přijeli jsme k domu s rozrytou zahradou, kde na zvonění vyšla
paní chovatelka a vyběhli tři psi. Žíhaná dospělá fenka, žíhané roztomilé, malé
štěňátko a zlatý pes, který nebyl ani malý, ani roztomilý. A to byl ON.
Byl to opravdu výjimečný pes a stal se důvodem mé lásky k
tomuto plemeni. Byl prostě Tajpan (několik mých známých nikdy nepochopilo jeho
jméno a byl pro ně celý život Kajman). Na výcvikových táborech se jeho jméno
stalo synonymem pro nechuť do práce, hlavně do poslušnosti. Neměl vůbec žádnou
chuť k výcviku, jen by se rval a lovil v lese, to jediné ho bavilo a výborně mu
šlo. Byl to bojovník gentleman, malý pes mu mohl prokousnout krk a on by
neudělal nic a od velikosti středního knírače je zpražil pohledem a kdo neustoupil,
měl smůlu.
Nikdy se nenaučil plavat a při mých pokusech ho to naučit se
málem utopil. A že jsem to zkoušela dlouho. Měl rád lidi a miloval děti,
naprosto bez výhrad a beze lsti, nedovedl pochopit, že by mu mohl někdo
ublížit. Vůbec nechápal princip obran a v kruhovce klidně spal. Nikdy se ničeho
nebál, jen neviděl důvod se honit za někým, kdo má na ruce rukáv a někam utíká.
Kdyby měl na ruce zajíce nebo srnu, asi by to pochopil. I když uměl i
překvapit, při jednom venčení na mě kamarád z legrace namířil poplašňák a
Tajpan mu jen tak mimochodem prokousl ruku, což mě tehdy hodně překvapilo a
kamaráda ještě víc.
Chodila jsem s Tajpanem na cvičák (na několik cvičáků) a byla to dost perná doba pro nás oba. I
přes svůj značný odpor k výcviku složil celkem 11 zkoušek z výkonu.
Záchranářské práce ho bavily, ale nerad štěkal, tak se k většině nalezených
lidí snažil prohrabat, popř. probourat. Vzhledem k razanci jeho bourání mu
většina lidí ráda odevzdala hračku i bez štěkání a byli rádi, že na ně za
odměnu nějaká sutina opravdu nespadne. Tajpan se také zúčastnil MR
záchranářských psů v Tovačově, kde skončil na 12. místě a úspěšně absolvoval
několik záchranářských závodů. Byl to velmi zvláštní pes a ještě zvláštnější
boxer, ale měl SRDCE. Bohužel měl i velké zdravotní problémy, za svůj život měl
5 operovaných dilatací žaludku (podobný princip jako torze) a poslední pátá
operace se mu stala osudnou.
Zemřel na výcvikovém táboře na Spáleništi u Lipna, kde je
také pohřbený v lese, který tak miloval a myslím, že za jeho Duhovým mostem je les plný zajíců a vůbec všelijaké lovné zvěře.
Vysvětlení, proč se moje chovatelská stanice jmenuje Tajpan a vůbec význam
slova Tajpan, které má více významů :
A) Tajpan (Oxyuranus) je rod hadů z čeledi korálovcovitých.
Jeho zástupci jsou velcí (přes tři metry dorůstající) prudce jedovatí hadi,
kteří se řadí mezi nejjedovatější a nejnebezpečnější hady světa. V současné
době rozeznáváme tři druhy tajpanů. Úmrtnost na následky uštknutí se blíží
100%.
B) Tchaj-pan (Tajpan) je román Jamese Clavella z roku 1966.
Je součástí Asijské ságy – šesti románů od Jamese Clavella, odehrávajících se v
Asii a vzájemně více či méně provázaných. Děj románu je zasazen do Hong Kongu a
jeho okolí v roce 1841. V té době (během Opiových válek) se skoro pustý ostrov
Hong Kong stává Britskou korunní kolonií.
C) Tchaj-pan je v Asii podobný pojem jako v italské mafii
"Kmotr" nebo "Boss" v Americe a "Šéf" u nás.
A ano C je správně,
to jméno Tajpan mě poradil spolužák z
vysoké školy, který dělal bojová umění a měl také boxera a pomohl mě o
vybrat, tedy abych byla přesná, vybírat nebylo z čeho. Pomohl mě ho přivést 😀.
Tvrdil, že se takové jméno k boxerovi hodí a měl pravdu. Já původně chtěla, aby
se jmenoval Don, Ron nebo tak nějak, ale
naštěstí jsem své rozhodnutí změnila a od té doby mám samé Tajpany 😉🐾🐾
Žádné komentáře:
Okomentovat