Blog Vánoční pohody a nebo taky ne ...

Všichni moji přátelé posílají na FB krásná přáníčka do nového roku a i já každoročně připravovala nějaké pěkné PFko. V současnosti na to nemám ani sil, ani nálady i když bych samozřejmě ráda všem srdečné Pour féliciter 2020 poslala 😊.

Letošní rok byl pro mě i moje holky opravdu na Renaulta, slušně napsáno. Jak jsem již v jednom příspěvku napsala Poldička má zjištěný nádor na mozkovém kmeni a pomalu odchází. Novinkou je, že Karkulka, po banálním úraze na obraně, který zpočátku nevypadal vážně, má a to jsem ještě nikde nepsala, parciální rupturu vazu a je po operaci. Pepinka nemá nic, jen neustále blbou náladu.

Pořád si myslím, že tam nahoře je někdo,kdo mě nemá rád, ale na druhou stranu musím objektivně  připustit, že hůř pořád ještě může být.

Poldička sice vypadá jako malé nebo spíš velké strašidýlko a z kdysi statné feny toho moc nezbylo, jen její stále laskavá a radostná povaha, která mě učí, že štěstí není v IPO3, ale v každém společně prožitém dni a v každé, s míčkem pískáčkem, absolvované společné procházce. Jsem vděčná osudu a péči Veteriny Skalka a MVDr. Renatě Kvapilové, že nám dopřávají dny navíc, možná jsou to v současnosti už i měsíce navíc, oproti původnímu předpokladu. A i když je diagnoza neúprosná a konec neodvratný, dělám co mohu, aby byl bezbolestný a veselý a zatím se mě daří konec oddalovat.

Karkulka je po úspěšné, tedy doufám, že úspěšné operaci ve Vetcentru Stodůlky a doufám, že díky šikovným operačním rukám MVDr. Duchka a rehabilitační equilibritice MVDr. Kvapilové bude na jaře skákat nejenom přes kaluže, ale i přes překážky na cvičáku. Na druhou stranu i přes to, že normálně je trochu Kravulka a dokáže si  okousat i ochranný límec a sežrat postroj, tak stehů v noze se nedotkla. 

Snad nám lednový kontrolní RTG přinese nějakou dobrou zprávu, protože se jinak budu obávat, že další "Jak na Nový rok, tak po celý rok"  bych už nedala....

  

Josefa je náš věčně naštvaný domácí skřet (všimněte si, že nepíšu skřítek), kterého mě jistě poslala Pralinka, abych na ní nikdy nezapomněla. Skřet má jedinou výhodu a to, že se kamarádí s domácím strašidýlkem Polinkou a pošahanou Kravulkou i když z jejich strany v tom vidím vypočítavost, protože skřet jí pomalu a jídlo mu lze poměrně rychle sebrat. Kravule vyvinula metodu, jak narvat hlavu s límcem do přepravky pro malé skřety, kam ukrývám jídlo a to sežrat a hlavu vytáhnout bez porušení.

Takže aspoň doma vládne pohoda, takřka vánoční 😀😉

P.S.Fotografie jsou pouze pro otrlé a vím,že spousta čtenářů mého příspěvku mě bude litovat, ale psi naštěstí žijí přítomností a Poldička neví jak vypadá a nezná svoji diagnozu a já jsem ráda, že ty společné chvíle ještě máme, takže na  lítost není  čas.

Při pondělku jedno povídání o brabantíkovi :-)

Při pondělku jedno povídání o brabantíkovi :-)

Nejsem chovatel tohoto plemene a ani mu nerozumím, ale ráda bych , aby mě toto plemeno
provázelo životem i nadále.

Za svůj život jsem měla dvě brabantičky, tak nemohu ani soudit, ale z mého pohledu to vidím tak, že brabantíci se dělí do dvou typů. Typ kočičí a typ psí a já tedy měla a mám zástupce obou typů, i když normálně nemusím mít všechno co vidím 😀

Typ psí byla moje první brabantička Pralinka Černý Onyx. Byla radostný, veselý extrovert, který rozdával lásku na potkání všem bez rozdílu a každý kdo ji potkal měl hned hezčí den. Úplně zářila láskou. Pralinka byla velký šéf všech okolo, borec, jehož ego museli vidět i ostatní psi, protože jejímu kouzlu podlehli a její hru na šéfa brali zcela vážně. Bohužel nám nebyl dopřán delší společný život, ale lásky mě i za těch 2,5 roku, co nám bylo dáno, dala na 100 let dopředu.

Původně jsem si myslela, že všichni brabantíci jsou stejní, ale spletla jsem se. Narazila jsem na úplně jiný druh a to je moje Pepinka.

Iosephina od Fifinky je kočičí typ se vším všudy. Každý, kdo má nebo někdy měl doma kočku, si asi všiml, jak tato zvířata mají všechno na háku. Kočky se chovají jako pánové domácnosti a dokážou dokonale předstírat, že zcela ignorují lidi, kteří zřejmě jen náhodou žijí ve stejném prostředí. Kočky si na nic nehrají a nic nepředstírají. My lidé jsme jim opravdu v podstatě naprosto lhostejní. Kočka v podstatě žije vedle člověka – nikoliv s ním… a přesně takhle je na tom Pepča. Jen na rozdíl od koček je velmi vázaná na mne, ale pouze na mne. I když to jako velkou výhodu to nevidím, protože Pepča tráví dny uložená na mém hrudníku, bez ohledu na to, kde se nacházíme. No naštěstí u mne se má kam uložit. 😂Pokud ji dám někomu hlídat a odejdu rozčiluje se jako blázen a hned jak přijdu zpátky, zahákne se nohama a vyšplhá mě na poprsí, kde se rozhlíží coby velitel. 

Pepinka se drží u mne i na procházkách, je velmi čistotná a nežere hovínka, což je víc než si člověk může přát. Jen onehdá se trochu urazila a tak mě napadl blbý nápad, že se jí schovám a ona mne bude hledat. No řeknu vám, že vůbec nevím, jak jsem na takovou blbost přišla. Samozřejmě, že mě nehledala, otočila se a vyrazila na prohlídku města, ocásek pěkně nahoru - prostě hrdá kočka. Ještě jsem ji ráda odprosila, potvoru jednu. 😀

Obě holky mají(měli) společnou lásku ke svému člověku a i když ji každá dávala najevo jinak, jsou jí úplně prosáklé. A podle FB reakcí a příspěvků si toto plemeno vybírá buď jen určitý typ lidí a nebo spíš, a to mě přijde pravděpodobnější, si k obrazu svému přetvářejí své okolí a své lidi. A ti jim pak slouží jako očarovaní už celý svůj život ........

foto: Alena Vanžurová - ZKO Lety u Dobřichovic

více fotografií naleznete ZDE: http://www.tajpan.eu/iosephina-od-fifinky-fotogalerie-6.htm